Když v březnu 1939 Hitler obsazoval zbytek Československa, viděla tehdy devítiletá Dagmar svého otce, sedícího u rozhlasového přijímače, poprvé plakat. Česko-židovská rodina Fantlových musela ve dnech heydrichiády nastoupit v Kolíně k transportu do Terezína, odkud byla po roce a půl deportována do Osvětimi-Birkenau. Skončila v takzvaném rodinném táboře, zvláštní enklávě na dohled od plynových komor. Zde směly rodiny československých Židů zůstat několik měsíců v relativním bezpečí a hlavně spolu. I tady ale vězňové trpěli zimou a hladem. Mohli dostávat balíčky, ale nesměli si psát o jídlo. Matka pamětnice proto vymýšlela různá šifrovaná sdělení, aby Němce oklamala. Přesně po půl roce přišla selekce, kterou Dagmar prošla jen díky úřednické chybě - v nacistických seznamech měla uveden vyšší věk. Její otec, matka i mladší sestra zahynuli v plynové komoře.