Rodina pamětnice žila v malé obci na úpatí Nízkých Tater. Měli statek, dobytek, polnosti a louky. Šestnáctiletá Lýdie věřila ve všem svému otci Eligiusi Kordíkovi. Když místní národní výbor v říjnu 1944 vyhlásil, že Slovenské národní povstání padlo a všichni musí utíkat do hor schovat se před wehrmachtem, tatínek prohlásil, že je to pitomost, neboť zimu nikdo nepřežije. Úředník mu sdělil, že kdo neuposlechne, bude zastřelen. Eligius Kordík tedy se svými dvěma dcerami vyrazil do hor, kde našli úkryt v malé roubence. Když partyzáni začali ze svahů ostřelovat údolí minomety, Němci odpověděli sedmihodinovou mohutnou dělostřelbou. Ráno odkryla Lýdia kus rozstřílené střechy a uviděla sinalou tvář svého otce. Během té strašné noci mu hrůzou zbělely vlasy. Po několika dnech se rodina vrátila na statek. I přes neustálé kontroly německých hlídek pomáhali partyzánům – zásobovali je jídlem a oblečením. Tři partyzány několik týdnů ukrývali ve stodole pod senem.