V posledním půlroce války Stanislav, kterému tehdy bylo 12 let, do školy moc nechodil. Vzpomíná, že dva žáci stále drželi službu u rádiového přijímače. Když hlásili nálet, oběhli třídy a všichni utíkali domů. Po Vánocích škola zůstala už zavřená. S rodiči trávil hodně času ve sklepě, kde při poblikávající petrolejce s úzkostí naslouchali tomu, jak dopadající bomby devastují nejbližší okolí jejich domu. Na konci dubna se Rudá armáda přiblížila k Ostravě-Hrabůvce, kde bydleli, a Stanislav byl svědkem posledních přestřelek a následného úprku německých jednotek. Dodnes si vybavuje, jak sovětští vojáci k místnímu kostelu snášeli své padlé. Byli to většinou sotva dvacetiletí chlapci. Po válce Stanislav pracoval jako výpravčí a dispečer u dráhy. Protože nevstoupil do komunistické strany a netajil se svým náboženským přesvědčením, byl mu zastaven služební postup a až do důchodu se nedočkal povýšení.